MOJE LITERÁRNÍ TVORBA

MYSTIKA VŠEDNOSTI

MOTTO:  "DOMOV  NENÍ  MÍSTO  KDE  BYDLÍŠ,  ALE  MÍSTO,  KDE  TĚ  CHÁPOU."     (Zápis věnován do památníčku autorky třídní učitelkou ZŠ)

ROK  1991

Je půl desáté. Ještě půl hodiny a "padla". Největší nápor zákazníků má Jolka už za sebou. Téměř všechny noviny prodány. Za chvilku zavře krám a půjde domů. Zvoní telefon. Může to vzít, žádný zákazník před stánkem není.

- Prosím, slyším!

- Jolka? - ozve se podivně zastřený a smutný hlas. Jolka ten hlas ihned poznává.

- Mami! Co se stalo? - ptá se Jolka tušíce něco nedobrého.

- Táta umřel. Včera, v půl desáté večer, v nemocnici. Hodně se mu přitížilo. Z nemocnice v Bystrici ho převezli do Delavy. Tam zemřel. Zemřel sám, nikdo s ním v jeho posledních chvílích nebyl. Jenom Jura byl s ním v sanitce při převozu...

Jolka v nevěřícím úžasu jakoby zkameněla.

- Jolko, jsi tam? Jolko!

- Ano, mami, slyším... To není možné!

Jolka srdceryvně pláče. Obličej je ve chvilce celý zalitý proudem horkých slz. Jolka nerozumí sama sobě, své reakci, svým citům. Jak to, že to tak bolí? Vždy si říkala, že až táta umře, neuroní ani slzičku.

- Jolko, nebreč. Jeho už nic nebolí, už mu je dobře. Nám bude taky. Pro něj to bylo vysvobození. Pohřeb bude v pátek. Přijedeš?

- Ano, maminko. Určitě. Zařídím si to. Ještě ti zavolám. Ahoj.

Jolka položí sluchátko. Úžas nad ztrátou otce a úžas nad sebou, nad bolestí, kterou prožívá proti všemu rozumu ji stále ovládá. Není ještě deset hodin. Ještě není čas novinou boudu zavřít, ale uplakaná Jolka tak činí. Utíká domů - je to jen pár metrů.

-O-

Manžel s dcerou jsou doma, kluci ve škole. Plačící Jolka se vrhá v Jendovu náruč a říká, co se stalo.

- Tak proto jsem byla včera večer tak sklíčená a skleslá... Bezdůvodně jsem myslela na otce. Měla jsem pocit, že sedí vedle mne! On tady opravdu byl!

- Jolko, kontroluj se! To je přece hloupost. To jen tvoje rozrušení...

Jolka raději neříká nic. Sama neví, proč jí včera bylo tak divně, stísněně...

-O-

Do rodné vesnice přichází Jolka s Jendou o jeden den dříve. Čtyřhodinovou cestu absolvovali v pohodě. V rodném domku se sešli i další příbuzní. Mluví se o tom, jak bude pohřeb probíhat, kde bude pohřební hostina, v kolik hodin bude zádušní mše. Nejvíc se vzpomíná na mrtvého. Cizí lidé ho znali jinak než vlastní rodina. Vesničané ho měli za veselého, společenského člověka co nezkazil žádnou srandu. Jeden z nejlepších herců - ochotníků. Byl však alkoholik. Proto jeho rodina trpěla. Doma byl málokdy zábavný a společenský... Jolka ho od malinka bytostně nesnášela protože ponižoval matku a choval se k ní zle.

Kroužek sousedů a známých kolem kuchyňského stolu se pěkně rozrostl. Pije se domácí slivovice, flaškové pivo a moravské vínko, které přivezli Jolka s Jendou.

- Vzpomínáte, jak před půl rokem zemřela Štefka Hančálková? - říká maminka.

- Byla to moje nejlepší kamarádka. Umřela velmi náhle a nečekaně. Při vaření oběda! Jednoduše se zklátila na zem mrtvá. Dost to tehdy vesnicí zahýbalo... V noci po jejím úmrtí jsem se vzbudila. Představte si: noční lampička s vypálenou žárovkou svítila! Chvilku jsem se tomu divila - jak je to možné? Pak mi to došlo: Štefka! Když jsem polohlasem řekla "Sbohem, Štefko!" lampička s vypálenou žárovkou zhasla. Ráno jsem lampičku důkladně zkontrolovla. Byla v pořádku, jen žárovka byla spálená stejně jako dříve a rozhodně svítit nemohla. Koupila jsem žárovku novou, vyměnila a lampička normálně svítí...

- Se mnou se tehdy paní Hančálková také přišla rozloučit! - zapojuje se do debaty Jolčin bratr Jura.

- Jak víte, můj pokoj má samostatný vchod ze dvora. Té noci - mohlo být tak tři hodiny nad ránem - mne vzbudilo trojí zabouchání na dveře. Celý rozmrzelý a rezespalý jsem šel otevřít a myslel si: "Kdo to ani v noci nedá pokoj?!" Jenomže za dveřmi nikdo nebyl. Ani ve dvoře, ani na zahradě. Sotva jsem ulehl - opět trojí zabouchání! Za dveřmi znovu nikdo nebyl! Když jsem po třetí otevřel dveře  a za nimi nikdo, tak jsem vykřikl na domnělého vtipálka: "Polib mi prdel!" Práskl jsem dveřmi a vrátil se do postele odhodlán nevstát ani v případě vypuknutí třetí světové války. Teprve až mi maminka řekla, jak se  s ní Štefka rozloučila, došlo mi to. To určitě bouchala ona!

- Víte, ono se říká, že v domě, ve kterém se někdo mrtvý loučí, bude brzy další pohřeb - že si prostě nebožtík pro někoho přišel. - říká stará sousedka, vdova Gunarčíková a pokračuje:

- Nechtěla jsem ti to, Mařenko, říkat. Měla jsem obavy, že to máš být ty. Ani ve snu by mne nenapadlo, že dříve odejde Tonda.

- Byl již delší dobu nemocný. Nechtěl, nebo spíše nemohl nic jíst. Jenom pil pivo a tvrdý alkohol. Cokoli snědl, nedokázal strávit a vyvrátil. To jeho konec urychlilo. Ale pamatujete...

Nastal večer, sousedé se rozešli. Rodina zůstala sama. Jolka s Jendou měli přespat v obyváku. Ani jeden, ani druhý nemohli dlouho usnout. Jolka se stále dokola modlí jednu modlitbu: "Bože, odpusť mému otci, jako jsem mu i já odpustila." Zdá se jí, že Bůh je k její prosbě hluchý. Modlí se vytrvale dál. Stokrát, tisíckrát... Pak ji napadne, že je potřeba něco obětovat, aby Bůh její prosbu vyslyšel. "Co by to mělo být? Co mám nabídnout jako oběť? Mělo by to být něco velkého, těžkého. Už to mám! Nebudu kouřit! To je to pravé!  "Dobrý Bože, slibuji ti, že přestanu kouřit, ale vezmi mého tatínka do nebe a odpusť mu, jako jsem mu i já odpustila..."

Jolka se modlí vytrvale dál. Jako dobře fungující stroj, stále dokola: "Bože, odpusť mu..." Nemůže usnout. Všechno je tak zvláštní. K modlitbě přidává další prosbu: "Bože, dej mi znamení, abych věděla, že jsi mou modlitbu vyslyšel..."

Najednou vidí Jolka vedle sebe ležet dítě. Je velké asi na jeden rok, ale dočista mrtvé. Jolka se vůbec nediví a modlí se vytrvale dál - "Bože, ať toto dítě ožije! Bude vědět, že jsi mne vyslyšel..." Jolka vztahuje ruku v touze pohladit to děťátko - ach! Jaký úlek! Mrtvé dítě se vší silou zakouslo Jolce do ruky! Zoubky jsou ostré jako jehličky. Jolka škube rukou sem-tam ve snaze vyprostit si ruku. Strašně to bolí...

Vtom se Jolka vzbudí zalitá studeným potem. To byla hrůza! Jolka se nejdřív musí vzpamatovat z toho, co se právě stalo. Vždyť to bylo tak skutečné! Neuvěřitelné, že to byl jenom sen. Žádné mrtvé dítě v posteli není. Jen Jenda tiše odpočívá ležíce na pravém boku. Ruka je také v pořádku. To byl ale divný sen! Ani neví, kdy usnula - v modlitbě plynule pokračovala dál i ve spánku.

Ráno nachází Jolku nevyspalou, v těžkém zadumání nad noční událostí. Nerozumí, co to mělo znamenat, co se to vlastně stalo. Dnes je den pohřbu. Odpoledne ve čtrnáct hodin. Otce přivezou z patologie hodinu před pohřbem. Do té doby čeká rodinu mnoho práce. Hostina bude v hospodě. Občerstvení - kromě alkoholu, musí připravit matka s Jolkou. Připravují studenou kuchyni - obložené chlebíčky a mísy, jednohubky. Jura shání po sousedech další podnosy a sklenice a talíře aby nic nechybělo a vozí to do hospody.

Jura taky všechny pěkně překvapil - chce se ženit! Prý: čím dřív, tím líp. Úmrtí otce ho zaskočilo. Veselku musí odložit na dobu nejméně půl roku. Jeho vyvolená přijde právě dnes na první návštěvu a zároveň na pohřeb. Všichni jsou na ni zvědaví.Když konečně budoucí mladá paní přichází, Jolka je hrozně zklamaná. Nedá na sobě nic znát. Vřele a se srdcem na dlani svou budoucí švagrovou přivítá. Mrta zřejmě chyběla, když Bůh rozdával krásu. Jolce není symptická. Studený pohled a minimálně patnáct kilo nadváha. Což o to - Jolka též není žádné peříčko. Zvláště po dětech se pěkně zakulatila, ale u Marty jde o něco víc. První dojem je rozhodně nepříznivý. Maminka to cítí stejně, avšak respektovat Jurovu volbu je pro obě absolutní prioritou. Mudrováním se nic nespraví. Naopak. Je to jeho život. Jura může od rodiny odejít za svou láskou a vše by bylo ještě horší. "Snad si na sebe zvykneme" - myslí si nezávisle obě ženy.

Na hřbitově se scházejí smuteční hosté. Právě byla přivezena rakev s nebožtíkem. Teď leží na katafalku v nově vybudované kapličce. Jolka se loučí s mrtvým otcem. Vypadá velmi hezky, mnohem lépe než tehdy, kdy ho viděla naposled živého. Dokonce i nos vypadá úplně normálně - dříve byl velký, červený, houbovitý. Takový nos je prý znakem alkoholismu. Jolka se tiše modlí za spásu jeho duše. Najednou má pocit, jakoby měl otec obživnout  a vstát z rakve. Cítí - neví jak - že otec se to snaží udělat, ale nejde mu to. Polekaně v duchu volá - "Ne, ne! To ne! Já nechci!" Nebožtík samozřejmě leží dál bez hnutí, ale vnitřní vjem byl tak silný, tak intenzivní - "Jsem já vůbec normální?" ptá se sama sebe pochybujíce o svém duševním zdraví Jolka.

Hřbitov se zaplňuje stále dalšími lidmi. Snad přišla kompletně celá vesnice. "Možná, že opravdu měli otce rádi, ale spíše si myslím, že jsou zvědaví, jak bude komunistu pochovávat kněz..." - rozvažuje smutná Jolka.

Přichází farář se dvěma ministranty. Jeden nese křížek, druhý kadidelnici. Kněz je velmi mladý, sympatický člověk. Je čerstvě vysvěcen, lehce napadá na pravou nohu. Tato farnost je jeho první štace. Všichni jsou zvědavi na jeho kázání. Vždyť nebožtík byl  nejen vynikající herec, ale taky aktivní komunista.

Mladík v kněžské sutaně všechny překvapí. Mluví něco málo o nebi, mnohem více o pekle. Co je vlastně peklo? Je Bůh vůbec dobrý a milosrdný, když dopouští existenci pekla? Kněz pokračuje:

- Četl jsem před nedávnem takovou povídku, líčilo se v ní peklo. Byla to velká hodovní síň, krásná a bohatě zdobená zlatem. Uprostřed byl velký stůl plný dobrot a různých lahůdek. Jenom hodovníci byli zvláštní. Byli to lidé, ale nesměli jíst rukama. K nasycení mohli použít pouze velmi dlouhé jídelní hůlky, kterými nebylo možno dát sousto do úst. Mohli se nasytit jen tak, že se budou vzájemně krmit. Jenomže - jak už to bývá - každý chtěl všechno jen pro sebe a pro druhého nic neudělat. Tak hodovníci umírali hladem kolem plných stolů... To je to pravé peklo! Když vidíme jen sebe...

Kněz mluvil ještě dál. Přítomní ho bez dechu poslouchali.

Po pohřbu si lidé o kázání povídali. Jenda, Jolčin manžel, jinak ateista, překvapil výrokem, že měl chuť knězi zatleskat. Rozuměl tomu a bylo to vtipné a trefné. Všichni s ním souhlasili. Jolka byla stále smutná. Nerozuměla sama sobě - vždyť otce vůbec neměla ráda, spíše ho upřímně nenáviděla. Proč ji tedy jeho odchod tak bolí?

-O-

V hospodě je příjemné posezení, sešla se tu celá rodina. Přišli kromě místních všichni "přespolní". Krčmář roznáší pivo, stoly jsou plné dobrot a alkohol teče proudem... Jenda beseduje a mohutně popíjí se strýci Milanem a Karlem a dalšími mužskými členy rodiny. Maminka Maruškla sedí s Alžbětou a Danielou. Obě jsou sestry zemřelého, tedy pro Jolku tety a pro maminku švagrové. Daniela je o jeden rok mladší nežli Jolka. Opravdu - nebožtík měl roční dceru, když se mu narodila sestra. Jolka s přítelkyní Majkou také sedí v tréto skupince. Přetřásají různé tajemné a nadpřirozené věci, otázky víry, života a smrti... Jolka podrobně popisuje svůj noční zážitek a doufá, že některá z tet jí to vysvětlí. Alžběta i Daniela jsou věřící odjakžia. Jolka objevila kouzlo víry před rokem. Všechny jen kroutí hlavou - takový sen! Ani jedna z žen o něčem takovém dosud neslyšela. Jolka si je jistá, že sen souvisí se zemřelým otcem, že je to pro ni důležité poselství. Smysl jí však zůstává zcela zahalen.

- Taky jsem měla divné sny, byly vyvolány ztrátou bratra. - Říká starší Alžběta

- Můj Jenda je ateista jako poleno. Ráno ale tvrdil, že nemohl večer usnout. Prý měl dojem, že zemřelý chodí po dvoře a zahrádce a nakukuje do oken - říká Jolka.

Pak ženy vzpomínají na to, jak před lety umřela babička. Jak se bály, že je bude strašit. Dnes už vědí, že bát se můžou pouze živých. Pouze živí lidé můžou ublížit, mrtví nikoliv.

Nálada je stále veselejší, sálem začíná znít zpěv opileckých hlasů. Prostě klasika. Jako vždy. Teď proberou fotbal, pak politiku, pak se pohádají a bude konec.

Jolka kouří. Kouří hodně. Myslí na svůj slib daný Bohu. Splnění slibu odkládá na později - až bude opět doma v Budajově.

-         Konečně doma! Pohřby fakt nemám v lásce. – Říká Jenda po návratu domů.

Jsou doma sami dva, děti jsou u babičky. Tchýně je zítra přivede. Život se zase dostává do svých vyjetých kolejí: práce, děti, domácnost. Jolka je prodavačka v novinovém stánku, který stojí hned vedle paneláku, ve kterém je jejich byt. Má to mnoho výhod – malá Adélka nemusí chodit do školky. Odpadají výdaje na cestovné. Prodejní doba je ráno od pěti do desáté, odpoledne od dvou do pěti. Jolka si nejvíce cení to, že má v zaměstnání dostatek času na čtení. Nejen, že si může přečíst všechny časopisy aniž by je musela koupit, nosí si do práce také knížky. Teď čte Moodyho, je tím celá uchvácená. Konečně se otevřeně mluví o tom, že smrt je normální a že život smrtí nekončí. Je to opravdu krátká doba, co Jolka poznala duchovní svět  a Boží Lásku. Stále se nemůže nasytit duchovní potravy. Neustále ji lákají knihy s mystickou a náboženskou tématikou. Brzo zjistila, že tato témata jsou v její rodině něco jako tabu. Studenou sprchou bylo pro ni zjištění, že příbuzní, kteří se považovali za „věřící“ vlastně věřícími nejsou.  Rodina vůbec nemůže pochopit, co se vlastně s Jolkou stalo. Vždyť byla zarytou ateistkou…

Jolka si již dává na pusu pozor, ale co naplat – čeho je srdce plné, tím ústa přetékají… Zkouší různé meditace a duchovní techniky. Duchovního života se vzdát nechce. „Vždyť do hlavy mi nikdo nevidí“ – myslí si.

Tak utíká den za dnem. Jolka nenasytně hltá každé psané slovo, které vybočuje z materialismu. Po obrácení se Jolce otevřel zcela nový svět a ona se vášnivě učí tento svět poznávat a orientovat se v něm. Nemá nikoho, s kým by mohla svoje otázky prodiskutovat. Nikoho, s kým by sdílela nadšení z nových objevů. Všichni ji jen odsuzují. Kromě maminky – ta však žije 300 km daleko.

                                 Jeník s Pavlíkem se právě vrátili ze školy. Oba chodí do čtvrté třídy a jsou průměrní žáci. Starší Jeník se narodil v září. Proto ho vzali do školy o rok později. Pavlíček se narodil deset měsíců po Jeníkovi. Jolka má ty chlapce téměř jako dvojčata. Jeník byl hodně nemocný. Ve věku jednoho roku onemocněl. Léčba na trvala celých osmnáct měsíců. Celou tu dobu Jeníček ani nemluvil, ani se neptal na nočníček, stále musel být krmen. Jolka o něj musela pečovat stejně jako o kojence. Když po roce a půl mohla vysadit léky, Jeníček okamžitě začal mluvit, sám jíst a plenky se mohly vyhodit. Teď chodí do stejné třídy mají podobné problémy.  Vskutku – jakoby opravdu byli dvojčata. Jolka si myslí, že snad v minulém životě si byli hodně blízcí a proto Jeník „čekal“ na Pavlíka, aby mohli vyrůstat spolu od malinka také v tomto životě. Jeník je citlivý chlapec. Pavlík je takové sluníčko, stále v pohodě. Adélka je čtyřletý drobeček. Je hodná a poslušná. Umí být svéhlavá. Velmi krátkou dobu chodila do školky, nelíbilo se jí tam. Chce být stále s maminkou nebo tatínkem, nesnáší být sama. Dokonce i když Jolka jde jenom na toaletu, Adélka trpělivě čeká za dveřmi – všeho nechá a hlídá. Bojí se být sama. Kluci jsou mnohem smělejší a samostatnější.

Jolka každý den vaří. Dnes zeleninovou polévku a bramboráčky. Často vaří také Jenda. Vaří rád a s fantazií. Po obědě kluci většinou létají venku. Do školy se připravují až večer.

Jolka je doma sama. Jenda a děti jsou u babičky. Je sobota, oni odešli hned ráno a Jolka prodávala noviny až do jedenácté hodiny. Teď poklízí kuchyň. Vařit nebude. Proč? Jí samotné stačí chleba s něčím. Náhle ji napadne, že nutně potřebuje něco, co je uloženo ve skříňce v pokojíku u Adélky. Otvírá skříňku. Už zapomněla, proč vlastně. Vtom vypadnou ze skříňky dopisy. Rozsypou se po zemi ve velkém kruhu. Jolka nevěřícně zírá – vždyť byly uloženy vzadu, jak mohly „vyskočit“?

Teď sbírá rozsypané dopisy – jsou od přítele ze Španělska. Několik krásných let intenzivně korespondovali esperantem. Francisco Hernández Riberas byl podnikatel, jeho rodina vlastnila na jihu Španělska továrnu na cukrovinky. Jolce kromě dopisů posílal balíčky s dárky pro celou rodinu. V poslední době se odmlčel. Již dlouho od něj žádný dopis nepřišel.

Sbírajíc dopisy Jolka pláče. Neví proč. Nerozebírá to. Jednoduše musí plakat. Pročítá jeden dopis za druhým. Slovo za slovem. Kopie svých odpovědí nechává bez povšimnutí. Jolka ví: František umřel! Teď, v této chvíli je zde. Cítí to celým svým srdcem, celou svou duší… Neuvěřitelné. Kde zůstal rozum? Vždyť to přece vůbec není možné! Navzdory všem logickým argumentům Jolka jednoduše ví – je to tak!

Čtení vhání Jolce do očí stále nové proudy slz. „Vždyť on mne miloval“ – myslí si překvapeně. „Vlastně jsem to věděla. Vždy jsem to věděla! Péče o děti, manželská věrnost – to mi zabránilo připustit si tento fakt…“  Krásný, blažený žal stále rodí nové a nové slzy. „Sbohem Františku! Také tě mám ráda!“ – říká Jolka v duchu. Jolka prožívá hluboký žal. Přesto je to krásné.

Vrací se do kuchyně. Staví si vodu na kafe a zapaluje cigaretku. „Františku! Teď jsi asi hodně zklamán… Určitě sis mne představoval jinak. A co vidíš – škaredou, tlustou ženskou… Kuřačku a bývalou komunistku…“

František odpovídá. Je to konverzace na úrovni ducha, na úrovni srdce, kde slova nejsou potřebná. Jolka „slyší“ ve svém nitru.

„Ano, Františku. Mám tě ráda. Chci tě obejmout, jak si přeješ.“ Jolka dělá pohyb jakoby někoho objala. Jak ale obejmout ducha?!  Takhle spolu komunikují až do pozdního večera.

Děti a Jenda jsou již dávno doma. Jen Jolka chodí jako tělo bez duše. Lépe řečeno jako duše bez těla… Pořád cítí přítomnost někoho, kdo jí byl a stále je nesmírně drahý. Kdyby byl živý, nepřipustila by si takové city. Jolka byla vychována velmi puritánsky. Vztah s  jiným mužem pokud je vdaná vůbec nepřichází do úvahy. A přesto… Před spaním prosí Jolka Františka, aby jí pomocí snových symbolů řekl, co se mu stalo.

Málokdy se stane, že Jolka nemůže usnout. Tahle noc je jedna z těch „mála“. Jenda nepůjde spát dříve než o půl noci. „Ať do té doby usnu, Bože, dej ať usnu.“ Hodně se modlí. Za tatínka a za Františka. Zároveň prosí Františkova ducha o odpověď na svůj dotaz.

Ráno vstává Jolka brzo – jako téměř každý den. Hned po probuzení si uvědomuje, že se jí něco zdálo. Ještě než vstane z postele, vzpomíná na děj a podrobnosti snu. Pak si sen zapíše do denníku. Ví, co ten sen znamená. František jí odpověděl. Jeho duše již zde není. Odešel.

Novinový stánek, ve kterém Jolka pracuje, jde do dražby. V této době se privatizuje vše, co se privatizovat dá. Podnik s Jolkou ihned po dražbě rozváže pracovní poměr. Zdá se, že Jolka bude nezaměstnaná. Zůstává v klidu. Věří, že svou prodejnu vydraží a dále bude soukromničit.  Vyvolávací cena je stanovena na sedm tisíc korun. Sice to není mnoho, ale pro Jolku a Jendu to mnoho je. Mají našetřeno jen něco málo přes deset tisíc. Co když to bude málo?

Jolka raději zjišťuje jaké jsou možnosti úvěru. Navzdory tomu, že je přesvědčena, že prodejna bude její. Kdo by chtěl starou boudu kdesi na Vyhnálkově, na samém konci města? Chyba lávky – přece se někdo našel, kdo o tu starou boudu na odpis stojí. Nějaký pan inženýr Hrouda. Skoupil již několik stánků ve městě i v blízkém okolí. Zdá se, že je to movitý muž.

S Jolkou je na dražbě přítomen také Jenda. Jolka bojuje s ing. Hroudou

o svou existenci. Cena se již vyšplhala na 50 tisíc. Boj nekončí. Boj pokračuje. Jolka myslí na slib banky. Dražit může až do výše šedesáti tisíc. Tak velký úvěr jí poskytnou. Cena stoupá. Jolka přihazuje. Hrouda sebejistě vždy zvyšuje a trumfuje stále vyšší nabízenou cenou. Je to marný boj. Inženýr Hrouda rozhodně nemá problém s penězi. Jolka přesto zoufale přihazuje a doufá v zázrak. Při částce 64 tisíc  korun se zoufalá Jolka vzdává. Prodejnu získává Hrouda.

Jolka se brání zoufalství. Kde najde práci? Jak budou žít? Nemá vůbec představu, co to obnáší. Z budoucnosti má pocit prázdna. Temno, prázdno, konec. Utěšuje se tím, že bude mít víc času na děti. Štěstí, že Jenda má práci jistou. Dělá v chemičce, v nepřetržitém provozu.

Těžká obava z budoucnosti plní srdce i duši. Jolka je odhodlaná bojovat. Nu což – nějak bylo, nějak bude…

---------------------------

 Červen. Začíná léto. Brzy budou prázdniny. Na dovolenou nikam nepojedou. Jolka je bez zaměstnání, podpora směšně  nízká. Jolka sáhla na úspory. Není z těch, kdo umí dobře hospodařit.  Kdyby byla sama, bylo by to jiné. Vzhledem k dětem je Jolka bezmocná, chce jim dopřát vše, co mají jiné děti. Navíc má Jolka slabost na knížky. Když ji do očí udeří  zajímavý titul, nedokáže odolat…

Teď má radost z nového časopisu: „Zjevení Matky Boží v Medžugorje“. Natrefila na něj náhodou v jedné trafice v centru města. Nebyla to trafika ing. Hroudy, to by si raději nekoupila nic. Časopis má trefný název – „Zjevení…“ Jolce to čtení připadá opravdu jako zjevení. Celou publikaci přečetla jedním dechem. Ihned po dočtení poslední stránky začala znova od první. Jednou se jí to už stalo. Asi před rokem -  to ji přítelkyně Zuzka Šimegová půjčila knížku pana Zezulky „Bytí“. Tahle knížka Jolku tak vzala, že ji přečetla  třikrát po sobě! Prosila také Jendu, aby si to přečetl a řekl jí svůj názor. Jenda toho vůbec nebyl schopen, po pár stránkách knížku Jolce vrátil. Prý tomu nerozumí, je to jen snůška nesmyslů.

Jolka má zřejmě talent na věci týkající se toho, co nás přesahuje. Také nerozuměla všemu. Rozum odmítal pochopení, ale zato srdcem Jolka všechno velmi dobře chápala, dobře tomu rozuměla. Jen to neuměla vyjádřit slovy. Jolku žene stále větší hlad po duchovním poznání. Události v Jugoslávii nasměrovaly Jolku trošku jiným směrem.

Hltavě čte o zázracích, které se na tomto místě udály a vidělo je mnoho lidí. Otáčení velkého betonového kříže na vrchu „Križevac“, úchvatné divadlo, které předvádělo rotující slunce, zvláštní světelné a fotografické jevy, náhlá uzdravení… Jolka žasne nad tím, že Panna Maria dovolila lidem dotknout se jí. Mnoho lidí tak učinilo s pomocí vizionářů. Navzdory faktu, že lidé nic neviděli, rukama „něco“ přesto cítili. Jolka znovu a znovu prohlíží fotografie z tohoto místa, pročítá rozhovory s jednotlivými vizionáři. Vždyť Jakovovi je teprve deset let! Pak to pronásledování místních komunistů, hrdinský postoj faráře Jozo Zovka a obyvatel vesničky.

Ani poselství panny Marie nenechávají Jolku chladnou. Jenda jen nevěřícně kroutí hlavou…

Jolku to všechno hluboce oslovuje, všechno čtené rozechvívá jakési struny ukryté hluboko v srdci. Nebere ohled na nejasnou budoucnost a na nedostatek peněz a brzy kupuje ještě další dvě knížky s mariánskou tématikou. Jsou to publikace Františka Pressa o Zjeveních Panny Marie. Zjevení v Paříži a vznik zázračné medailky, La Saletta, Fatima, Lurdy, Amsterodam, Turzovka na Slovensku, Garabandal a mnoho dalších. Obzvláště události ve Fatimě Jolku zajímají. Především sluneční zázrak, když se deštivé nebe „otevřelo“ a slunce předvedlo svůj tanec…

Jolka ví, že by to neměla dělat. Ví, že není moudré kupovat další knihy. Bylo by dobré dát na rozum, ale Jolka se vždy řídila moudrostí srdce. Proto nedokáže odolat a objednává si měsíčník „Zprávy z Medžugorje“. Jeden výtisk stojí jen šest korun, 70 korun za rok, to jde. Jolka bude informovaná o dění v tomto zázračném místě. Jenom jedno nejde Jolce do hlavy – proč se nedá podle přání Panny Marie žít? Její manželství je pouze civilní, děti nekřtěné. Mají se s Jendou rádi, děti vychovávají společně. Jolka nevidí nic špatného na způsobu života své rodiny. Proč se modlit – obzvláště růženec, jak se má modlit „srdcem“, proč zpovědi, proč účasti na mších v kostele? V tomto bodu moudrost srdce bojuje proti moudrosti rozumu. Diktát logiky zatím většinou vyhrává…

Vánoce. Jolka je již kolikátý měsíc bez zaměstnání.  Z podpory se vyžít nedá a první peníze z úřadu práce došly s dvouměsíčním zpožděním. Jolka s Jendou se snaží, aby děti žádnou újmu ani změnu nepocítily, ale dokdy to takhle půjde? „Musíme sáhnout na úspory. Žít se musí.“ – Myslí si sklesle Jolka.

Vánoce leží na Jolce jako těžký balvan. Nakonec vše dobře dopadne. Troškou penízků vypomohla jak tchýně, tak maminka. Nakonec je i stromeček, dárky, krásná atmosféra. Jolku nejvíce potěšil dárek od Jendy – ekumenický překlad Bible. To ale bylo překvapení! Jolka ví, že Jenda vůbec nesouhlasí s její současnou duchovní orientací a přesto jí koupil Bibli! Úžasné. Jolka je nadšená navzdory faktu, že o svém duchovním životě i nadále bude muset mlčet.

Všechno by bylo v pořádku, kdyby je oba netrápil strach z budoucnosti. Jolka již zjistila, jak je těžké najít práci a ještě těžší vyjít z jednoho platu.

Děti si užívají vánoční pohody, nových hraček „od Ježíška“, televizních pohádek. Jeník rád slepuje papírové modely - hlavně letadel. Je v tom velmi šikovný. Modely pravidelně vydává časopis „ABC“. Ještě se nestalo,  aby něco Jeník vzdal a nedodělal. Pavlík si více čte, Adélka nejraději kreslí.

Jolka je optimista. Těžké chmury nad budoucností ji svírají srdce téměř jako zarytému pesimistovi. „Budu bojovat. Nedám se!“ – tak se Jolka utěšuje v nesnázích. Svoje starosti nedává rodině najevo, vše ukládá ve svém srdci. Nanejvýš se svěří své přítelkyni Zuzce.

Zuzka je o něco málo starší nežli Jolka. Poznali se před několika lety, kdy Jolka vedla v Budajově kurzy Esperanta. Po revoluci se jejich cesty rozešli. Její muž začal podnikat a velmi se mu daří. Zuzka sama do práce nechodí, ani nemusí. Důvodem, proč zůstala doma není ani lenost, ani pohodlnost, ale péče o jediné dítě, dcerku Hanu. Zuzka je na ni až nezdravě upoutaná a každé zakašlání, každou zdravotní maličkost bere nesmírně vážně. Jolka to těžce chápe – to je snad až závislost na dítěti, nebo co? Zdá se jí, že Zuzka péči o dítě zveličuje a vychovává skleníkovou květinku. Nechce ji odsuzovat, je to čistě její věc a její dítě.

Před několika málo dny, při shánění dárků a běhání z obchodu do obchodu se opět potkaly a obnovily přátelství. Jolku překvapilo, že Zuzka našla víru. Pravidelně dochází do sboru „Apoštolské církve“ a miluje Ježíše. Po svém obrácení také Jolka miluje Ježíše a první rok byla totálně „láskou zmámená“ – vařila s Ježíšem, prala a žehlila s Ježíšem, obědvala, uklízela a prostě všechno dělala s Ježíšem… Dokonce jednou byli s  Jendou a s  Danielou a Karlem Tomajovými tančit. Také při tom moderním trsání Jolka tančila s Ním. Až se jí dostalo ledové sprchy… Nikdo to nechápal. Jolka vždy bere všechno vážně a nikdy nic nedělá polovičatě. Když uvěřila a přijala Ježíše, musela na něj myslet, musela Ho milovat. Povrchnost v čemkoli byla Jolce vždy cizí.

Jolka ví, že nesmí druhým lidem sdělovat své myšlenky a city. Je nepříjemné skrývat své názory. Musí tak činit. Bojí se výsměchu a neporozumění. To je víc než reálná hrozba a Jolka se s tím neumí smířit. Neumí druhým vysvětlit, co se stalo, proč tak radikálně změnila názor a výsměch a nepochopení ji bolí.

Ještě něco ji brání svobodně se vyjadřovat o své víře, svém novém „světovém názoru“ – jak by řekli komunisté. To „něco“ je, že dokonale zná myšlení lidí odkojených komunistickou ideologií a materialistickým smýšlením. Není to tak dlouho, co Jolka uvažovala stejně. Přesně tedy ví, co by ona sama odpověděla, co by si ona sama myslela ještě před dvěma a půl rokem o názorech, jaké zastává  ona sama teď. Ví naprosto přesně, co by na ten nebo onen názor řekla. Nejhorší je, že Jolka ví, že nikomu nedokáže vysvětlit změnu svého názoru a proč teď věří tomuto, když se dříve všemu náboženskému jen vysmívala. Vůbec nemohla pochopit, jak může někdo v dnešní době věřit? V době vědecko-technické revoluce a letů do vesmíru? Najednou ona sama je „věřící“. Jak tu změnu vysvětlit druhým, když ji neumí vysvětlit ani sama sobě?

(Ukázka z připravované trilogie "Mystika všednosti")