O SVĚTLE A STÍNU

 

Autor: Ilumauir (Kamil)

Představ si, že jsi Slunce, že jsi ten, který září a září a září a září. Pak všechno kolem tebe je osvětlené a nemůže tomu být jinak, když ty jsi zdrojem světla...v tu chvíli je světlo absolutní.
Je velký rozdíl mezi BÝT světlem, být jeho zdrojem a vyzařovat sebe sama do vesmíru nebo stát vedle zdroje a být osvícený světlem někoho jiného nebo se před tím světlem schovávat do stínu, různě se natáčet, jednou ke světlu, jednou od světla, zavírat oči, utíkat před ním do tmy.
Světlo je proud fotonů nebo elektromagnetická vlna, ale co je temnota? Fotony jsou, existují. Fotony jsou existence. Tma je neexistence, je to nepřítomnost, tma je minulost nebo budoucnost, je to iluze. Tady a teď, v přítomném okamžiku existuje jenom světlo. Elektromagnetická vlna je vlnou vědomí, která prochází vesmírným kontinuem času, prostoru a života, prochází strukturou paralelních realit a volí, která možnost se promítne na plátno trojrozměrného vesmíru. Tahle vlna je všude, v každé buňce, v každém atomu, v každém centimetru krychlovém absolutního vakua. Je v pravém slova smyslu přítomností, je přítomná. Elektromagnetické záření a duchovní světlo jsou pak dvě úrovně jediného vědomí.

My lidé jsme tím světlem, je uvnitř nás, jsme tím zdrojem, nemůžeme se od toho světla odvrátit, nemůžeme před ním zavřít oči, nemůžeme se před ním schovat do temnoty, protože temnota neexistuje. My lidé jsme přítomní a proto je přítomno i světlo, ale máme svobodu zahalit se mrakem iluzí a opustit přítomný okamžik. K tomu nám slouží mysl, která vytváří iluzi oddělenosti od přítomnosti a nám se zdá, že důležité je to, co se stalo v minulosti nebo co se stane v budoucnosti nebo to, co udělali druzí a tím nám dovolí zapomenout na sebe sama, na to světlo v nás a najednou se ocitáme v temnotě zapomnění a izolace. Tenhle proces nemění nic na naší světelné podstatě, ale vytváří novou zkušenost – prožitek tmy, zoufalství, bolest, strach, nenávist. A skrze toto údolí slz přichází ještě jeden zážitek – návrat do světla s obrovskou euforickou radostí.
Návrat je to, co jsme sem přišli prožít. Vracíme se do světla, ze kterého jsme nikdy neodešli. Stáváme se světlem, kterým jsme nikdy nepřestali být. Zapalujeme oheň, který nikdy neuhasl. A záříme.
Lidé uvažují, jestli je světlo lepší než tma, jestli příliš světla není stejně škodlivé jako příliš tmy, jestli existuje nějaká střední cesta mezi světlem a tmou, jestli je nutná existence tmy, abychom poznali, co je světlo.



Všechny tyhle úvahy jsou vedeny myslí a vycházejí z iluze, že je rozdíl mezi člověkem a zdrojem světla, Bohem. Že je na jedné straně Bůh, který dává světlo, a na druhé člověk, který se na ten zdroj dívá a když je toho světla příliš, může být oslněn a že může poznat boží světlo jen tehdy, když nějaký čas stráví v temnotě pekla, a že tedy tma má stejné právo na existenci jako světlo.
Ale ve vesmíru nejde o práva, ale o podstatu bytí a ta je taková, že tma neexistuje. Není ve vesmíru místo, kudy by neprocházela elektromagnetická vlna, kde by světlo nebylo přítomno. I v té nejtemnější noci, i v té nejčernější díře, i v té nejzoufalejší chvíli je přítomno světlo a my jsme jeho zdrojem. Mysl potřebuje ke své existenci dualitu, potřebuje rozpory a protiklady, hledá a tvoří střety, staví proti sobě nesmiřitelné principy a pokouší se najít jejich rovnováhu, ale to je nemožné. Mysl je totiž pouze trojrozměrná a nedokáže pochopit vícerozměrnou skutečnost vesmíru, jako dvojrozměrná fotografie nedokáže zachytit třetí rozměr. Světlo funguje v pěti dimenzích a je vyjádřením jednoty, celistvosti a polarity. Je rozdíl mezi dualitou a polaritou, dualita je rozdělení, polarita je sjednocení. Dualita je souboj dvou entit, polarita jsou dva projevy jedné jediné entity. Tam, kde vidíme ve 3D dualitu, tam je v 5D polarita. Ve 3D vidíme světlo a tmu jako dva nezávislé a protikladné principy, v 5D je zde jediný princip se dvěma polaritami, kdy světlo buď existuje nebo neexistuje. V pětidimenzionálním vesmíru není střední cesta mezi světlem a tmou, tam prostě v přítomnosti světla tma neexistuje.
Světlo nepotřebuje tmu, aby byly světlem. Potřebuje prostor a čas vesmíru, kde může zářit a být tím, kým skutečně je. A tím, jak září, tak dokonce čas a prostor tvoří. Ale světlo by bylo světlem i kdyby nezářilo, i když by ho nikdo neviděl, i když by se od ničeho neodráželo.

Jak se změní tvůj pohled na světlo, když se staneš jeho zdrojem? Nekoukáš do světla, protože světlem jsi ty a přitom kolem tebe je jasno a vše je osvíceno...je to pravda za světlem a tmou?

Jsem Ilumauir, Ten, který září, jsem bytostí světla a žiju na Zemi

 

Zdroj

 

 

 

Kontakt

Žďár nad Sázavou

abundancia@seznam.cz