KŘEST V DUCHU SVATÉM
V roce 2002 jsem procházela vleklou krizí víry, „temnou nocí duše“, jak ten stav někteří mystici a duchovně žijící lidé nazývají. Já jsem tomu tehdy nerozuměla, patřila jsem do katolické církve, která mi nebyla schopna pomoci a zodpovědět mé otázky. Odpovědí mi byly vždy dogmata z katechismu, což mne vnitřně neuspokojovalo ba naopak ještě více krizi víry prohlubovalo. Proto jsem již dříve navštívila astroložku. Byl to první člověk v mém životě, co mi řekl, že mé manželství je potřeba co nejdříve ukončit, čím později to udělám, tím horší to bude.
V tomto zmiňovaném roce jsem se přihlásila na katolickou charismatickou konferenci v touze najít smysl toho, co prožívám, najít úlevu. Do místa konání jsem dorazila skleslá, v mém srdci vládl pocit nespravedlnosti, pocit, že Bůh na mne zapomněl nebo mne zcela odvrhl, pocit marnosti a zmaru. Více-méně jsem chtěla jen přihlížet a pozorovat, co se vlastně na konferenci bude dít, ale nemínila jsem se s Bohem smířit ani přijmout svátosti. S odstupem tolika let si uvědomuji, že jsem na tu konferenci byla jaksi „přivedena“, právě kvůli mému uzdravení.
Ze začátku jsem opravdu jen pozorovala. Na pokoji jsem se svěřila spolubydlící, jak jsem na tom s vírou a ona mi poradila, že mám zkusit „modlitební pohotovost“, což byly skupinky již Duchem Svatým pokřtěných křesťanů, kteří mají službu vyslechnout člověka a společně – také vkládáním rukou – modlit se za vyřešení problému. Pak jsem si těch skupinek všímala. Ano, bylo jich několik, ale u každé byla fronta. Nakonec jsem se odhodlala a postavila se do fronty na samém okraji stadionu, ve kterém se konference konala. Všimla jsem si ještě, že se za mnou již nikdo nepostavil. Několikrát jsem měla chuť utéct, ale vydržela jsem. Když jsem přišla na řadu, jen pomalu a nesměle jsem začala vykládat svůj příběh a problém. Tři ženy v této modlitební skupince mi svou laskavostí a pochopením dodávaly odvahu. Tak jsem nakonec všechno „vyklopila“, odkryla jim své bolesti. Když na mne vložily své ruce a začaly se za mne modlit, přistoupil sám Ježíš Kristus a začal mne léčit. Doslova fyzicky jsem cítila, jak čistí mokvající a nehojící se rány na mém srdci, jak čistí rány na duši, jak lije hojivý balzám do všech mých bolestí, zranění a strastí… Bylo to nádherné, pocit úžasného osvobozování, něco jako euforie! Plakala jsem štěstím a neustále štkala „děkuji, děkuji Ti, děkuji…“ Byla to nevýslovně krásná operace, když Pán sám osobně vyčistil a obvázal všechny moje bolesti a rány.
To však nebyl konec. Svěřila jsem se i s tím, že se bojím jít ke zpovědi, že mám strach, že mi kněz řekne, že mé krutě nešťastné a zraňující manželství je nezrušitelné, posvátné a já – jako dobrá křesťanka milující Boha, musím trpět dále. Bylo mi vysvětleno, že tohle žádný kněz říci nesmí a nemůže, protože by tím převzal odpovědnost za můj život, že rozhodovat se musím sama… Tak jsem se nakonec odhodlala jít i ke zpovědi. To byl další překrásný zážitek, když mi kněz požehnal a mocí Ježíšova úřadu odpustil všechny omyly. Říkám omyly, protože o nějaké „hříchy“ se přece nejednalo. Nebyla jsem „hříšná“, jen hluboce nešťastná, nepochopená, neviděla smysl ničeho, ani svého vlastního života…
Poslední den konference skrze otce Kodeta jsme měli možnost přijmout Ducha Svatého. Nečekala jsem to a nevěděla jsem o tom, že něco takového na konferenci bude. Jako vždy jsem si našla místečko co nejdál od lidí, v tmavém koutku, kde na mně nebylo vidět, ale jak otec Kodet řekl o Duchu Svatém, jakoby moje duše vnitřně vykřikla „Ano, já chci!“ a letěla jsem jak na křídlech orla dopředu před podium. Byla jsem v poslední řadě. Téměř v té samé chvíli někdo – nějaká žena podle hlasu, přistoupil zezadu a položil mi ruku na pravé rameno. Slyšela jsem tato slova:
„MILUJI TĚ… JSI MOJE MILOVANÁ…DÁVÁM TI MOUDROST…DÁVÁM TI ODVAHU…BUDEŠ SLYŠET MŮJ HLAS…MÁM TVOU RUKU VE SVÉ DLANI…BEZMEZNĚ MI DŮVĚŘUJ…MILUJI TĚ“
Ne, opravdu se nedá slovy popsat, co jsem prožívala. Já – moje tělo, duch i duše prožívali nebeskou blaženost uzdravení, znovuzrození a obrovského obdarování. Opět jsem jen v nevýslovném stavu blaženého štěstí štkala „děkuji, děkuji…“ Právě tady, před pódiem na kterém stál otec Kodet a „řídil“ vanutí Ducha Svatého, jsem byla také já – nejmenší a nejpokornější dušička, obdarována a pokřtěna Duchem Svatým.
Dojaly mne slova „mám tvou ruku ve své dlani“, protože takhle jsem se každý den modlila a žádná živá duše to nemohla vědět. Každé ráno jsem v modlitbě říkala: „Ježíši, vkládám svou ruku do Tvé dlaně a druhou ruku do dlaně Tvé přesvaté Matky. Takhle chci kráčet životem každý den.“ Bylo to pro mne potvrzení, že Pán mé modlitby slyší a vyplňuje.
A co bylo dál? Ještě mnoho strastí jsem musela prožít, než jsem získala svobodu. Také rozvod se hodně táhl. A Ježíš? Tak jak mně do katolické církve přivedl, tak mne z ní i vyvedl. Vedl mne různými cestami, někdy rovnými, jindy křivolakými, poznávala jsem mnoho jiných duchovních učení a teorií a často balancovala na okraji okultní propasti. Ježíš byl však vždy vedle mne a nikdy nedovolil, abych spadla do připravovaných duchovních pastí. Až v tomto roce přišel čas, kdy se naplňuje Jeho slib „budeš slyšet můj hlas“. Je to úžasné, opravdu slyším Jeho hlas, ale ne tak jak hlasy lidské. Slyším jej ve své duši a srdci,ale tak, že o tom nemůžu pochybovat. „Báseň pro Jarmilu“, kterou najdete pod tímto článkem, mi nadiktoval Pán sám. Je to úžasné, chvěji se radostí a štěstím a očekávám se zvědavostí věci příští. Vím, že každým dnem budu Pána slyšet lépe a jasněji, každý den zažívám nějaký nový zázrak. DĚKUJI TI, JEŽÍŠI!