DĚDEČKU, KOLIK TI JE LET?

 

Jednou večer si dědeček s vnukem povídali o současném životě. 
 Najednou se vnuk zeptá svého dědečka:
 "Dědečku, kolik je ti vlastně let?"
Dědeček odpovídá:
 "Nech mě chvíli přemýšlet... Narodil jsem sepřed televizí,očkováním
 proti obrně, kopírkou, kontaktními čočkami aantikoncepčními
pilulkami.
Nebyly policejní radary, kreditní karty, laserové paprsky. 
 Ještě nevynalezli klimatizaci, pračky ani sušičky. Oblečení se
prostě  vypralo a pověsilo na čerstvý vzduch, aby uschlo.
 Člověk nebyl na Měsíci, neexistovala trysková letadla.
 Oženil jsem se s tvou babičkou a žili jsme spolu, v každé rodině
byla  matka a otec. Slovo "gay" bylo respektované anglické slovo,
které  označovalo veselého, laskavého, spokojeného muže, a ne
 homosexuála. 
  O lesbičkách jsme ani neslyšeli, a muži nenosili náušnice. 
  Narodil jsem se před počítači, paralelním studiem a
skupinovou terapií. Lidé nechodili na preventivní prohlídky, nýbrž je
 lékař dle potřeby posílal na krev a moč.
 Dokud mi nebylo 25 let, oslovoval jsem každého muže ´Pane´ a
ženu ´Paní´ nebo ´Slečno´. Když v té době žena nastoupila do
tramvaje nebo do autobusu, děti a mladí lidé spěchali, aby jí uvolnili
 místo. Pokud byla těhotná, doprovázeli ji k sedadlu, a pokud bylo třeba,
 šli jí koupit jízdenku, kterou jí přinesli.
  Muži chodili u okraje chodníku, ženy podél domů. Na schodech se
ženám  přenechávala strana u zábradlí, nastupovaly do výtahu jako
první a muži  jim vždy přisunuli židli, když si sedaly. Muži nikdy
nezdravili ženu, aniž  by přitom vstali, pokud v okamžiku, když
vstoupila, seděli. Vstávali od  stolu pokaždé, když vstala žena, i
kdyby to bylo pouze na okamžik. 
 Muži ženám otevírali dveře auta nebo jiné dveře a pomáhali jim při
odkládání kabátů.
 V mé době panenství nezpůsobovalo rakovinu, a takové dívky znamenaly
 pro svou rodinu čest a pro svého manžela čistotu. 
 Náš život se řídil  Desaterem, střízlivým uvažováním, úctou ke
starším  lidem, chováním dle zákona, naplňovalo ho plodné soužití s
ostatními a  odpovědná svoboda. Učili nás rozlišovat dobré a špatné a
odpovědnosti  za své činy i jejich důsledky.
 O rychlém občerstvení jsme si mysleli, že je určeno pro lidi ve
spěchu.  
 Vážný vztah znamenal, že máme dobré vztahy s našimi bratry a
sestrami a dalšími vzdálenými a blízkými příbuznými a přáteli. 
 "Timesharing" znamenalo, že rodina je na dovolené s jinými rodinami,
a ne,   že sdílí prostor s cizími lidmi.
 Neznali jsme bezdrátové telefony, nemluvě o mobilech. Neposlouchali
jsme  stereo nahrávky, FM rádio, kazety, CD, DVD, a neměli jsme
elektronické   psací stroje, počítače, notebooky. Notebook znamenalo
sešit.
 Hodinky jsme natahovali každý den. Nic nebylo digitální, ani
hodinky, a  domácí spotřebiče neměly světelné displeje. Když už
mluvíme o strojích,  nebyly ani bankomaty, mikrovlnné trouby, budíky
s rádiem. Nemluvě o  videorekordérech a videokamerách apod...
Neexistovaly digitální ani   barevné fotografie, jen černobílé, a na
jejich vyvolání se čekalo nejméně  tři dny. Pokud bylo na výrobku
uvedeno ´Made in Japan´, znamenalo to, že je  špatné kvality, a
zboží označené ´Made in Korea´či ´Vyrobeno v Číně´ nebo  ´v
Thajsku´ani neexistovalo.
 Neslyšeli jsme o Pizza go home, McDonaldu nebo o instantní kávě,
umělých  sladidlech. V obchodě bylo možné koupit něco za 5 až 10
centů. Zmrzlina,  jízdenka nebo osvěžující nápoj stál 10 centů. Nové
auto stálo 1000  dolarů, ale kdo měl tolik peněz?
 V mé době byla tráva něčím, co jsme kosili, a ne kouřili. My byli
 poslední, kdo byli přesvědčeni, že žena potřebuje muže, aby mohla mít
 dítě.
 Teď mi řekni, kolik si myslíš, že je mi let?"
 "Ach dědo... více než 200!" odpověděl vnuk.
"Ne, miláčku, pouze padesát!"

(Přišlo mi e-mailem, DĚKUJI.)
 

Kontakt

Žďár nad Sázavou

abundancia@seznam.cz