MALEVIL...

... je název postkatastrofického románu spisovatele Roberta Merleho. Román vyšel již v roce 1972. Četla jsem ho ve svém mládí a také tehdy mne nadchl, stejně jako dnes. Knížka se mi ztratila (díky mému půjčování), takže jsem si ji koupila znova. Nelituji, nezkalamala.

Román se čte "jedním dechem". Obdivuji autorův literární jazyk, bohatý a poetický. Hlavním hrdinou je Emanuel Comte, majitel středověkého hradu Malevil. Emanuel je také vypravěčem. Ze začátku popisuje poklidný život "před tím, před TOU událostí". TA událost - lithiová bomba, která spálila a zničila vše. Na Malevilu přežilo několik lidí, právě byli ve sklepě při stáčení vína. Sklep posloužil jako protiatomový kryt. Na Malevilu přežilo šest mužů (z toho jeden mentálně hodně zaostalý) a stará, vetchá ženička, matka Moma - toho blázínka, který i ve svých téměř padesáti letech byl pořád dítětem.

Svět a všechno se navždy změnilo. Přeživší ztratili veškerou techniku, ale ne civilizovanost. Hlavní téma - přežít. Po celé dva měsíce nevyšlo slunce a nepršelo. Krajina spálená na popel. Později se ukáže, že přežili i další lidé. Nejdřív v usedlosti "Na rybníce", pak skupinka v blízkém městečku La Roque.

Pan Merle geniálně vykresluje rozdíl mezi demokracií a diktaturou. Na Malevilu, díky moudrosti a laskavoti Emanuela vládne dokonalá demokracie. V La Roque se vlády zmocní bezcharakterní lhář a diktátor, který terorizuje přeživší. Později se objevují další přeživší - loupeživé a vraždící bandy a "Malevilčané" musí svádět boje.

Je to velmi čtivý román, od začátku do konce. Člověk se musí zamyslet, co je vlastně v životě důležité. Myslím si, že dnes již není potřeba na zničení civilizace (stejně tak i civilizovanosti) potřeba bomb. Stačí vypnout elektriku na dva, tři měsíce! Všechno by bylo pryč - žádné potraviny, lidé by nebyli schopni přežít. Po vydrancování všech obchodů a skladů by bylo hotovo...

Ale to jen tak na okraj. Teď nabízím dvě kratinké ukázky z románu:

"...Zvedl jsem dalekohled k očím a roztřesenýma rukama ho zaostřil. Colin měl dům přímo ve vsi, Meyssonnier kousek stranou, na svahu k Rhunes. Po prvním se slehla zem, z druhého dosud stále jedna lomenice, podle té jsem ho poznal. Z Peyssouovy usedlosti a krásných amerických sosen kolem ní zbyla na zemi jen černá hromádka.

Spustil jsem dalekohled a tiše řekl: "Všechno pryč."

Tomáš neodpověděl, jen sklopil hlavu.

Spíš se hodilo říci všichni. Na první pohled bylo zřejmé, že kromě naší malé skupinky je široko daleko celá krajina i se všemi obyvateli mrtvá. Pohled z donjonu jsem odedávna dobře znal. Když mi strýček poprvé půjčil dalekohled, proleželi jsme s kamarády z Klubu celé jedno krásné odpoledne na parapetu (ještě dnes cítím, jak mě kámen nádherně hřál do nahých stehen) a ukazovali si usedlosti stulené na úbočích. ..."

"... Z nás pěti (s Jacquetem šesti, ale tomu jsme ještě střílet nedovolovali) byl Colin zdaleka nejmenší a nejkřehčí. Jeho drobné proporce nám byly odedávna tak běžné, že jsme je považovali skoro za jakousi součást jeho podstaty a říkali mu malý Colin dokonce i před ním. Protože se tomu pojmenování nikdy nebránil, nepřišlo nám vůbec na mysl, že by mu mohlo vadit. Teprve když jsem viděl, jak ho nesmírně blaží, že nás s lukem v ruce předčí, najednou mi došlo, jak bolestně nese svou subtilnost. Luk byl větší než on sám. Ale když ho držel - a držíval ho často, protože začal trénovat nejpilněji z nás všech, byl král. V poledne po obědě sedával u jednoho z dvou dílových oken v hradní síni a louskal malou lukostřeleckou příručku, kterou jsem koupil na Birgittino naléhání a nikdy neotevřel. Z malého Colina se zkrátka stal náš velký lučištník. Začal jsem mu tak doopravdy říkat a neušlo mi, jak mu slovo "velký", byť užité v přeneseném smyslu, dělá dobře. ..."

Kontakt

Žďár nad Sázavou

abundancia@seznam.cz