OSUD

 

Osud lze intrepretovat různými způsoby. Jeden z nich spočívá v tom, že osud rovná se úděl, tedy něco, co je předurčeno. Ať se člověk bude vykrucovat jak chce, osudu neuteče. Takové chápání na jednu stranu skličuje svou bezvýchodností. Znamená totiž, že jestliže se někomu dostalo osudu, který neoplývá nijak vysokou kvalitou, pak se nedá předpokládat žádná naděje na zlepšení. Ovšem na druhou stranu se vždy najdou lidé, jimž takové uspořádání vyhovuje. Uvědomte si, že jestliže lze budoucnost považovat za víceméně předpověditelnou, a pokud nás tím pádem bestraší jako velká neznámá, je to v jistém smyslu pohodlné a spolehlivé.

A přece fatální nevyhnutelnost údělu v takovém pojetí vzbuzuje v jedinci jistý pocit nespokojenosti a vnitřního protestu. Člověk, jenž není obdařen úspěchem, běduje nad svým osudem: Proč je život tak nespravedlivý? jeden má všeho nadbytek, kdežto druhý neustále zakouší bídu. První získá vše snadno, zatímco druhý se pachtí jako veverka v kole, a přesto je to k ničemu. Jednomu příroda nadělí krásu, rozum a sílu, kdežto další, aniž by tušil, za jaké hříchy, na sobě celý život nosí nálepku druhé jakosti. Kde pramení taková nerovnost? Proč život, který ve své mnohotvárnosti nezná hranic, nakládá určitým skupinám lidí na hřbet jakási omezení? Čím se ti méně šťastní provinili?

Neobdařený člověk pociťuje křivdu, až rozhořčení a pkkouší se najít si sám pro sebe vysvětlení takového stavu věcí. Právě tehdy se objevují rozmanitá učení, mimo jiné i nauka o karmě jako odplatě za hříchy, jichž se člověk dopustil v minulých životech. Mohli bychom si myslet, že se Pán Bůh zabývá jen tím, že vychovává své liknavé děti, ale dokonce i ve své velikosti zakouší se zmíněným procesem výchovy značné těžkosti. Namísto toho,, aby Bůh trestal člověka za jeho hříchy ještě během života, odkládá trest z nějakého důvodu na později, ačkoli jaký smysl má trestat jedince z něco, co si nepamatuje.

Existuje ještě další podoba nerovnosti, která lidstvu skýtá jistou naději, když říká, že ti, kdo se nyní nacházejí v pozici potřebných a trpí, obdrží jednou štědrou odplatu, ovšem dojde k tomu opět až kdesy na nebesích, v nějakém budoucím životě. Ať už je tomu jakkoli, podobná vysvětlení nás rozhodně nemohou plně uspokojit. Prakticky není důležité, zda ony minulé a budoucí životy skutečně existují, nebo vůbec ne, poněvadž člověk si pamatuje a uvědomuje pouze jeden život, a to svůj současný, a ten je pro něj v daném významu jediný.

Uvěříme-li v předurčenost osudu, stane se nejúčinnějším prostředkem proti stýskání si pokora. Zas a znovu kolem sebe slýcháte nová vysvětlení typu:"Chceš být šťastným - buď!" Zůstávej optimistou a spokoj se s tím co máš.  Tak člověka přinutí k tomu, aby pochopil, že se cítí nešťastně z toho důvodu, že u něj ustavičně převažuje nespokojenost a protože toho chce příliš. Jakmile si vymezí hranice, usídlí se u něj spokojenost. Ze života je třeba se radovat. S takovýmto konstatováním člověk jakoby souhlasí, ale zároveň - když má s radostí vítat šedou realitu - si připadá tak nějak trapně. Cožpak nemá právo chtít něco velkého? Proč bychom se měli nutit k veselí? Vždyť je to totéž, jako sám od sebe vyžadovat mít se rád.

Kolem věčně pobíhají jakési "povznesené" osoby, které ostatní burcují k všeobecné lásce a odpuštění. Uvedenou iluzi může člověk na sebe natáhnout jako pokrývku na hlavu, aby se s šedou realitou nestřetával bezprostředně, což potom skutečně bývá snažší. Ovšem v hloubi duše jedinec  nedokáže pochopit, proč se musí nutit k tomu, aby odprošoval ty, které nenávidí, a aby měl rád ty, jež jsou mu lhostejní. Jaký prospěch z toho má? Získává tak nikoli přirozené, nýbrž vynucené štěstí. Jakoby radost nemusela přicházet sama, ale jako by ji bylo nutné ze sebe vymačkávat jako pastu z tuby.

Samozřejmě se najdou lidé, kteří nevěří tomu, že by život byl natolik fádní a primitivní, aby se omezoval na jediný předurčený osud. Nechtějí se spokojit s tím, co mají, ale dávají přednost tomu, že se radují z toho, čeho dosáhnou, nikoli z toho, co je dáno. Pro takové osoby se naskýtá jiná koncepce osudu:"Člověk sám je strůjcem svého štěstí." A jak všichni víme, za štěstí se musí bojovat. Jak také jinak? Vědoucí lidé okomentují zmíněnou větu tím, že nic se nedá získat jen tak jednoduše. Zdálo by se, že se jedná o nepopíratelnou skutečnost: jestliže si člověk nepřeje přijímat takové štěstí, jaké m u je dáno, znamená to, že si musí nabrousit lokty a o to, co mu náleží se musí poprat.

Poučné příběhy přetékají svědctvími o tom, jak hrdinové skutečně bojovali, obětavě dřeli dnem i nocí a překonávali nesmyslné překážky. Vítězové získávali vavříny úspěchu teprve tehdy, když protrpěli každou svízel a prošli všemi nepříjemnostmi tuhého boje. Ale ani s takovým přístupem není vše v pořádku. Bojují a dřou se miliony, skutečného úspěchu však dosáhnou jen jednotlivci. Člověk tak může celý život promarnit urputným bojem o místo pod sluncem, ale ani tak nemusí nic vydobýt. Cožpak je život tak krutý a nepřístupný?

Je to příliš namáhavá nutnost - rvát se se světem a dobývat jej. A pokud svět nepodlehne, potom musíme začít bojovat sami se sebou. Jestliže se člověk cítí tak uboze, churavě, připadá si šeredný a nešťastný, znamená to, že vinen je on sám. Je nedokonalý, a proto je povinen se změnit. Ocitá se tváří v tvář skutečnosti, že od počátku představuje nahromadění nedostatků a chyb, na nichž se musí usilovně pracovat. Smutný obrázek, co říkáte? Ukazuje se, že pokud se jedinci ihned nedaří a jestliže se nenarodí jako bohatý a šťastný, pak jej čeká úděl, buď aby smířeně nesl svůj kříž, nebo aby celý život zasvětil boji. Z takového života se jaksi nedá radovat. Skutečně v celé této zoufalé situaci neprosvítá ani paprsek?

A přece jisté východisko existuje. Na rozdíl od všech výše uvedených působí prostě, ale i příjemně, poněvadž se nachází ve zcela jiné rovině. Koncepce osudu se v transurfingu opírá o naprosto odlišný model světa. Neukvapujte se, nemávejte zklamaně rukama ani nevykřikujte, že se vám zase někdo snaží podstrčit nějakou očividnou chiméru. Chovejte se vstřícně, vždyť každé známé pojetí osudu se zakládá na jednoznačném pohledu na svět, který se zase opírá o některá nedokazatelná východiska.

Například materializmus je založen na tvrzení, že prvotním principem je hmota a poznání až druhotním. Idealizmus tvrdí pravý opak. První ani druhé tvrzení není dokazatelné, a přesto se na jejich základech staví modely světa, z nichž každý zní přesvědčivě a nachází si oddané obhájce. Oba směry ve filozofii, vědě i náboženství vysvětlují tento svět po svém a ze svého pohledu mají i nemají pravdu. Absolutní skutečnost nebudeme nikdy schopni popsat zcela přesně, protože pojmy a představy, kterými disponujeme, jsou samy o sobě relativní. Známé podobenství o třech slepcích hovoří o tom, jak jeden z nich ohmatal slonovi chobot, druhý jeho nohu a třetí ucho, načež každý vyslovil svůj názor na to, jak se mu onen živočich jeví. Proto platí, že dokazovat doměnku, že jeden popis je tím jediným pravdivým, zatímco druhý ne, je holý nesmysl. Nejdůležitější aspekt popisu spočívá v tom, aby fungoval.

Určitě jste obeznámeni se slavnou ideou, že realita je pouhou iluzí, již si vytváříme my sami. Nikdo však zřetelně nevysvětlil, odkud se tato iluze bere. Znamená to, že se díváme na "film"? To by nakonec bylo celkem pochopitelné a v jistém smyslu zde existuje i určité rozumové opodstatnění. Zformulován byl také jiný názor, že vše funguje zcela naopak - materiální svět se jeví jako pouhý mechanizmus, který se řídí tvrdými zákony, a naše vědomí tu nemůže určovat vůbec nic. I v tom se skrývá nesporný zlomek pravdy.

Jenže lidský rozum je sestaven tak, že má usilovat o to, aby měl pod nohama pevnou půdu, kde nebude existovat nejednoznačnost. Tak si člověk přeje, aby jednu teorii roznesli na kopytech a na pieedestal chce vyzvednout jinou. Touto činností se vědci zabývají vlastně již dlouhá tisíciletí. Po každé bitvě za pravdu zůstává na bitevním poli neporažena pouze jedna skutečnost: jakákoli teorie představuje pouze vymezený aspekt projevu mnohostranné reality.

Každá teorie se potvrzuje časem, a proto má právo na existenci. Libovolná koncepce života také funguje. Pokud jste sami pro sebe řešili, co je to osud, víte, že jde o cosi předurčené, co nejste schopni změnit, což znamená, že to tak zůstane i nadále. V takovém případě se dobrovolně odevzdáváte do cizích rukou, aniž by záleželo na tom, komu patří, a stáváte se loďkou, která pluje podle vůle vln. Jestliže se domníváte, že si vlastní osud vytváříte sami, vědomě přijímáte odpovědnost za vše, co se vám v životě přihodí. Bojujete s vlnami a snažíte se svou loďku ovládat. Obraťte pozornost na to, co se děje. VÁŠ  VÝBĚR  SE  VŽDY  USKUTEČŇUJE. TO,  CO  SI  VYBÍRÁTE,  TO  I  DOSTÁVÁTE. Ať si vyberete jakýkoli světonázor, pravda bude na vaší straně. A ostatní se s vámi budou přít právě proto, že i oni mají pravdu.

(Vadim Zeland: OVLIVŇOVÁNÍ  REALITY, díl první - Prostor variant)

Kontakt

Žďár nad Sázavou

abundancia@seznam.cz