PROČ SLEDOVANOST TELENOVELY O ŠEHEREZÁDĚ ŠTVE TEMNÉ DUCHY

 

Na našich televizních kanálech běží již roky snad stovky amerikanizovaných seriálů a telenovel a nikdo z kulturních kritiků se jimi nezabývá. Až se náhle objeví naivní turecký seriál Tisíc a jedna noc, a neboť se v zemích na jih a východ od nás stal hitem podle sledovanosti, je vystaven lavině kritiky. Aniž jeho děj příliš postoupil, nacházím prakticky v každých novinách jeho „zdrcující“ kritiku. Určitou „vibrací“ vedení novináři a internetoví kritici jsou z jeho ohlasu viditelně rozladěni. Nedovedou pochopit, proč „lid obecný“ nefandí a nechce sledovat jimi doporučovaná, odbornými porotami odměněná, emancipovaná, multikulti a hlubokomyslná „sexo-extravagantní“ psychodramata a nechává se strhnout jednoduchým dějem, v němž vystupují sice selankovitě podbarvené, ale osobnostně normální postavy. Navíc v přirozených pochodech života…

Mají samozřejmě částečně pravdu, pohádkovost a přetažená schematičnost postav seriálového typu á la padouch Džejár, mrcha snacha, sedlák zhovadile a zlý výrostek Hugo, je zde přítomna. Lidé ale si chtějí sledovat černobíle překreslené postavy, aby jim děj „pohádky“ byl srozumitelný bez zbytečného zatěžování hlavy.

Proč tolik kritiky?

Ve mně ale na základě právě této neúměrné reakce ihned vznikla otázka, proč se tito analytici místo o analýzu příčin úspěchu pustili do vyjmenovávání jeho domnělých nebo skutečných nedostatků? Protože o duchovním zaměření sdělovacích prostředků mám to nejhorší mínění, a vycvičen čtením Rudého práva (které do práva mělo hodně daleko) a nyní demokratického tisku (který do vlády zájmů slušného člověka má stejně tak daleko), vyvolala tato reakce moji pozornost. Ač telenovely prakticky nesleduji! Do sledování seriálu „tisíce a jedné noci“ jsem se tedy vydal s cílem vypátrat, co stoupencům postmoderní civilizace „trhu se vším“ na seriálu skutečně vadí. V důsledku mého diametrálně odlišného způsobu myšlení, než je vlastní skrytou mocí vydržovaným mediálním analytikům, jsem příčiny našel! Úspěch při nalézání nehmotných příčin společenských dějů je totiž závislý od žitého neateistického axiomu myšlení, že nikdy nemůže něco vzniknout z ničeho! V daném případě divácký úspěch dotyčného seriálu. Seriál musí být zřejmě prostoupen něčím duchovním, co na jedné straně blaží duše a podvědomí diváků, ale na druhé straně je materialistům z principu neviditelné a odpudivé. Něco, co ostatní amerikanizované telenovely, naše a evropské seriály postrádají! Něco, co je neviditelné lidem, kteří si nechali jako „pravdu“ implantovat do způsobu myšlení názor, že vesmír, život a člověk vznikl náhodou bez podnětu, lidem s poruchou logiky. Tato porucha je bohužel všem trvale implantována školou a obecným mediálním působením. Žitý, jen na hmotu omezený materializmus, je kamenem úrazu myšlení oněch „společensko-vědecko studovaných“ (indoktrinovaných) komentátorů. Nejsou schopni prostřednictvím abstrakce „třetího oka“ vidět ve společenských dějích hry „archetypů podvědomí“. Právě skrze tyto hry   ovlivňuje kultura podvědomí a tím charakter zúčastněných! Materialista nemůže vidět působení archetypů nevědomí, protože se už dávno „vymanil“ z antických tradic. Ve starém Řecku byla v divadlech pro zasvěcované (výše duchovně vzdělávané) k zobrazování dějů podsvětí zřizována „přidružená“ jeviště.   Obvykle přítomná tři jeviště měla divákům usnadnit   pochopení toho, jak se jednání lidí v hlavním dějišti tragédie promítá do roviny andělských a démonických sil. Smyslem divadelních her v antice bylo naučit účastníky mystérií vnímat smyslům skryté procesy nevědomí, otevřít „třetí oko“.

Nevidění příčin diváckého úspěchu telenovely by nebylo nic závažného, ale vládnoucí a vědomostní elita nevidí duchovní kontexty obecných společenských dějů. Dějů, jejichž následky se vynoří až v dalších generacích! Mocní tohoto světa jednají v krátkozrakém opojení ve stylu „po nás potopa“. Tento pro materialistický způsob myšlení typický přístup je příčinou toho, že vládnoucí kruhy Západu nejsou schopny řešit civilizační krizi. Nevidí ono stále více se „na zdi rýsující“ biblické Méně! Tekel! Ufarsin! (Přišel jsem! Zvážil jsem! Shledal prázdným!). V důsledku neschopnosti prozřetelně jednat (viz akceschopnost komisí EU)   hrozí, že na toto nevidění a neřešení duchovních „kontextů“ současných společenských dějů celá civilizace „uhyne“. Orgány EU (včetně církví) se nyní chovají tak, jak se za Brežněva chovala komunistická špička. Podobně akčně, jako probíhala poslední zasedání ÚV: Kdo můžete, povstaňte, přinášejí politbyro!

A nyní zpět k seriálu. Já jsem zatím nalezl nejméně pět zásadních odlišností tureckého seriálu, jimiž se tento liší od našich a amerikanizovaných. Tkví v níže popsaných duchovních vibracích osob a dějů. Duchovní vibrací rozumím kontext, nevyslovený smysl a dopad jinak třeba naivního textu. Duchovní vibrace se ale špatně zobrazuje slovy. V duchovní úrovni slova nejsou! Proto mluví i Ježíš o duchovních zákonech v podobenstvích. Na skryté duchovní vibrace v podobenstvích upozorňuje slovy: „Kdo z Boha je, slyší můj hlas!“ Neboli rozumí skrze intuici kontextu vykládaných podobenství.

 

 

 

 

 

„Problémové“ vibrace.

Duchovní náboj postav je tím faktorem, který text a osoby činí příjemnými, nebo nepříjemnými. Přitom tento postoj sledujícího není možné vizuálně nebo rozumově zdůvodnit. Osoby jsou vnímány jako příjemné, je-li jejich „vyzařování“ v souladu s nastavením našeho nevědomí, s naší soustavou hodnot a paradigmat v podvědomí. Pokusím se mnou zachycené duchovní vibrace pojmenovat tak, jak je cítím já. Čtenáři mohou níže posoudit, jak se mi to povedlo. Jsou to:

-          Jasně diferencovaná mužnost a ženskost seriálových hrdinů. I vzdělaných žen. Nejsou tam vidět otrlé feministky typu policistky z francouzského seriálu „Žena zákona“ nebo intelektuálky z našich seriálů, včetně „Nemocnice na kraji města“ (přestože Češky jsou ze Zápaďanek daleko neženštější). Ze Šeherezády, Benny, babičky, i dokonce zlé snachy sálá žitá ženskost. Právě ta je jedním z faktorů, který k seriálu přitahuje i muže. Pravý muž je přitahován pravým ženstvím. V Česku a na Západě jej z velké míry rozvrátil feminizmus, rozumářství a ateizmus. Pro muže není ve feminizovaných a multikulti seriálech na co skutečně ženského se dívat. V jejich dějích vystupují pouze „oražené ambiciózní sufražetky“ obdivující movité, ale sexuálním vydíráním manipulovatelné změkčilce. Ač dokonale navoněné. V západních filmech vystupují sice také typy exkluzivních modelek, jako hlavní hrdinky Tisíce a jedné noci, ale vnitřně jsou „unisex“. Bez ohledu na roli to z nich čiší. Stejné sice mohou hrát i v jihoamerických telenovelách, třeba i ony proslulé „naivky“, ale duševní otrkanost   a „unisex“ z vibrací jejich osobností čouhá jak sláma z bot. Oraženými „hvězdami“ hrané „naivky“ sálají z plátna tak nevěrohodně, jako když herečtí playboyové, právě vylezlí z „báru“, hrají v historických filmech Krista anebo nějaké skutečné velikány. Pro rozpornost zevního a vnitřního je pro mne sledování amerických biblických filmů utrpením. Nedovedu nevnímat z filmových představitelů tu rozpornost formy a obsahu. Osoby pronášející příslušný dialog mají jinou vibraci duše, než mají jimi vyslovované myšlenky. Tedy nehraná, ale sálající čistá ženskost a mužnost postav seriálu je prvním z přitažlivých faktorů. Pokles mužsko-ženské diferencovanosti v západní civilizaci má za následek pokles „výboje“ při spojení neboli pokles hloubky a kvality pohlavní lásky. S následnou nestabilitou vztahu.

hosting obrázků img24.eu

-          Sexualita ve vztazích muž – žena není hlavním stavebním kamenem vztahu muž – žena a manželství. Degradace vztahu muž – žena na sex je v seriálu vyhrazena pro sféru prostituce. Dějová zápletka seriálu je, jak se zatím zdá, dokonce postavena na konfrontaci pojetí hlavního hybatele partnerství a manželství muž – žena. Na dilema, zda jím má být duševní láska jako u Šeherezády a jejího zahynulého manžela, nebo poslušnost „muži posledního slova“ v rodině. O výhradním vlivu peněz a sexappealu, o kterém běží v západních seriálech, zde není řeč. Věrnost manželek, vzhledem k odlišnému možnému dopadu nevěry na potomky, je samozřejmou tradicí. Na rozdíl od dějů seriálu „Ordinace v růžové zahradě“, jehož děj je postaven na tom, že mírná lékařská osvěta je zabalena do „průtoku žen postelemi“ všech vyskytujících se herců. Veškerý děj je vlastně kombinatorikou, kdo v posteli s kým a kolik dní. Ve zmíněném seriálu evidentně „řve“ degradace vztahu muž – žena na sex a neexistence nadčasovosti ve vztazích. O duši takřka není řeč, o duchu (faktor věčnosti) již vůbec ne. Pro tyto rozdíly, které lezou organizátorům programů Novy na nervy, byl seriál Tisíc a jedna noc z hlavního vysílacího času odstraněn. Nikoliv pro oficiálně uvedený důvod – jeho sledování staršími diváky. V Šeherezádě je trvalost rodiny konstantou, v západních a našich seriálech se o ní vůbec neuvažuje. Naopak se mi zdá, že naše a západní seriály svým kontextem systematicky pracují na rozvrácení představ přihlížejících k hodnotám rodinné stability. Konzumní seriály staví na „moudrosti“ našich „mediálních“ sexuologů, že duševní láska je vlastně duševní choroba.

 

-          Uplatňování přirozeného principu „muže posledního slova“ v rodině a u organizací. V seriálu se tak děje, ať už se jedná o rodinu, firmu nebo společnost. U primitivních národů známe uplatňování tohoto principu z moci náčelníků, kdy na radě starších jsou nejprve všichni vyslechnuti a pak pronese závěr stařešina. V levných indiánkách zakončený vždy proslulým: Howgh, howgh, domluvil jsem!“ Tím je věc vyřešena. Kdo by nesouhlasil, „byl sněden na nejbližší lidové slavnosti“. Také tisíc let trvající Římská říše se pod vedením hašteřícího se senátu již rozpadla. Proto bylo zavedeno císařství. V senátu byli senátoři sice pozorně vyslechnuti, ale pak císař rozhodl. Kdo poté nesouhlasil, tomu věc „vysvětlili“ pretoriáni (osobní císařská garda) v předsíni. Od tohoto efektivního a dějinami osvědčeného způsobu řízení lidských celků se zcela odklonilo současné řízení západní Evropy a našeho státu zejména. Především vedení našeho státu, zblbnuté pseudoliberalizmem, neuplatňuje tento osvědčený princip. Podobá se tak operetnímu státu. Jen v takovém může „farmářka Havránková zastavit stavbu dálnice 2 km před Hradcem“. Jen v takovém může „hlukem rušený důchodce zastavit stavbu Královopolského tunelu v Brně (měsíčně stojí prostoj 58 milionů). Pouze ve „státě s přísností jen na slušné a chudé“ se mohou za miliardy stavět podchody a nadchody pro zvěř, po kterých následně zvěř nechodí. Ministr v něm může chtít nakoupit 50 houfnic pro armádu, která je nepotřebuje, a na souseda, který nás neohrožuje. Jen v takovém státu každý soud rozhodne v téže věci a se stejnými podklady jinak! Vše ve stylu postmoderních zásad: každý má svou pravdu; lidská práva silnějšího lumpa jsou nad lidskými právy jeho slabších obětí; existuje pouze psané právo, nikoliv pomyslná spravedlnost; vše reguluje trh atd. Stav věcí veřejných je dnes takový, že volá z hrobu Jaroslava Haška! Aby napsal Osudy dobrého občana Švejka za vlády, která „vrátila moc do rukou lidu“. Proto se ani nedivím, že když se v TV objeví pohádka o fungování přirozeného statutu „osoby posledního slova“, stane se pro unavené diváky její sledování duševní relaxací.

-          Seriálově podaná rozdílnost pojetí rolí muže a ženy v rodině i ve společnosti. V dějích seriálu je rozpoznatelná stará, kdysi i v křesťanské Evropě platící dělba prací starostí mužů a žen. Z přirozenosti mužsko-ženské polarity se v rodině skrze ženu prosazuje pojímání dějů života jako tok citu, lásky, něžnosti, krásy. Přes osobnost muže je vnímám život jako projev logických dějů, jejichž znalost je účelná z hlediska přežití. Partnerství je pojato jako hra různých typů sil. Při takto žitém partnerství se právě v rodině rozdílné úhly pohledu na svět spojují a umožňují tím vytvoření plastičtějšího obrazu reality stvoření na obou stranách. Taková trvalá „hra“ těchto úhlů pohledu mezi dvěma duchovními bytostmi činí vnitřně žité partnerství muže a ženy svěžím, stále zajímavým, obě strany obohacujícím. Ženy nepochybně muže kultivují, muži činí ženy méně afektovanými a tím zranitelnými tvrdou realitou boje o přežití. Tyto rozdílné role se mají projevit i ve vytváření přirozeného uspořádání podvědomí potomků. Matka nemá děti (nad 3 roky) tělesně trestat, aby v jejich podvědomí nenarušovala obraz vždy milující a chránící bytosti ženského archetypu (katolíků Panna Maria). Správné je zlobilům jen stylově pohrozit: já to řeknu tátovi! Matka má Bohem uloženou úlohu děti chránit i před nadměrnou mírou trestu od otce. I tím se duchovní ženství vpečeťuje do podvědomí člověka jako vždy chránící božsky milující bytost. Muž má v rodině i ve společnosti od Stvořitele uloženu roli     strážce „řádu Stvoření“. S právem trestat i silou, pokud je to nutné. Tím je v podvědomí dětí konstituován archetyp spravedlivého, ale milujícího strážce řádu. Otec má asociovat vědomí „božích mlýnů“. Přítomnost „hlídače řádu“ vytváří v podvědomí již nejmenších dětí schopnost podřízení se v organizacích, tj. schopnosti zařazení se. Tato vlastnost je nutná v civilizacích s vysokou mírou dělby práce. Děti správných otců se dobře zařazují ve společnosti! Nejsou následně v životě oněmi notorickými kverulanty a potížisty, protože mají v podvědomí obtisk přirozenosti a užitečnosti subordinace! Tato mužská role organizátora rodiny je spojena s funkcí „osoby posledního slova“. Odtud je lidová moudrost,že muž je hlavou rodiny. Žena není bez své poloviny vlivu! Ten však uplatňuje „formou krku, který hlavou točí“. V seriálu je to nejlépe vidět na babičce malého Kaana, jak točí a kultivuje autoritáře dědečka přimalovaného režií trochu do stylu „sedláka – zhovadile“. Z výše uvedeného se pak stává jasným, že feministky postmoderní evropské doby, mající jedno dítě, je nemohou vychovat s nenarušenými archetypy podvědomí. Narušenost podvědomí s absencí vzorů správnosti danými Stvořitelem je příčinou masového výskytu deprivantů, narkomanů, úchylů, asociálů, nepřizpůsobivých, pracovního zařazení neschopných mužů a žen psychicky neschopných mateřství v domněle moderní společnosti. A sebevražd… Ze seriálu dokonce „drze“ sálá reálná pravda, že porodit dítě může skoro každá žena, ale stát se matkou nikoliv! Ne náhodou jednou z prvních změn svátků, které ateisti (bolševici) udělali, je, že zaměnili Den matek (zprostředkovatelek božské energie lásky) za Den žen, oslavující vlastně pohlaví. Stačí se podívat na chování zaměstnané matky Šeherezády a zaměstnaných matek v seriálu Ordinace, aby bylo každému jasné, proč vedení Novy zaměnilo jejich vysílací doby.

   

 

 

-          Seriál ukazuje výhody i úskalí patriarchálního postavení muže ve společnosti. Je odvozeno od biologického principu „vůdce stáda“. Muž rozvíjí svoji tvořivost a plodnost jen tehdy, cítí-li se ve společenství žen nezpochybnitelným vůdcem. Protože při všudypřítomné dělbě práce s následným omezeným počtem míst vedoucích není možné tuto touhu mužského podvědomí nasytit ve veřejném životě zbývá jako místo pro její uplatnění monogamní rodina. V kruhu rodiny je místo pro seberealizaci každého mužského adepta na „vůdce stáda“. Ovšem jen za předpokladu, že společenským klimatem „rovnoprávnosti“ obluzená žena mu tuto roli neznemožní. Realita v Evropě je nyní taková, že tzv. emancipovaná žena, obdařena od přírody větším množstvím biologické energie, zatlačí evropské neislámské muže do role „přidržtašky“ a domácí bačkory. Pak se diví, jak takto zařazení mužové ztrácí zájem o rodinný život a nakonec i o sex. Viz docentka „dnes je čtvrtek“ ve filmu „Co takhle dát si špenát“. Výsledkem tohoto „úsilí o rovnoprávnost“ jsou masy zlomených a rezignujících mužů, kteří se „nechtějí hádat“ nebo použít sílu. Následuje hospoda, nestarání se o nic a nikoho včetně dětí, a nakonec úplný rozpad jejich osobnosti a bezdomovectví. Děti vyrůstají bez obrazu otcovské role, tj. bez schopnosti se zařadit do organizace.Z narušených evropských rodin se vynořují zástupy anarchistů, ekologistů, teroristů, mamánků i notorických potížistů. Duchovní a právní podmínky ve společnosti mají být nastaveny tak, aby umožňovaly rozvinutí tvůrčího potenciálu všech   mužů, a jeho výsledek jim musí být právně zajištěn. Současná západní civilizace přešla z extrému zákonem nechráněné ženy do extrému nechráněného muže. Příklad: muž začne budovat firmu a práce jej vtáhne natolik, že žena „má právo“ hledat si vedlejší „povyražení“ (nevěra není trestná). Když manžel vytvoří dostatek majetku, odejde nudící se žena s milencem a dětmi. „Právem“ vysoudí majetek, který za blahobytem se honící manžel do té doby vybudoval. Zástupy graduovaných psychoanalytiků v médiích   se pak diví a nemohou přijít na kloub věci, proč se muži nyní nechtějí ženit, mít rodinu a děti? Protože vibrací civilizace se stalo „majetkově bezpečné“ a sociálně preferované singl žití nebo „žití na psí knížku“. Rodí se neduchovní egoistická společnost, v níž jsou nakonec nešťastné i feministky, odsouzené k neodvratnému nervovému zhroucení a ničení skrze kvalitu svých potomků. Těch je ale nejen malý počet, ale většina je těžce neurotická, zkažená materiálním dostatkem, deprimovaná a degenerovaná. Zbytek převážně normálních byl „duchem společnosti“ vycepován v pouze pracovní sílu, pilně pracující, hodně vydělávající, hodně a ihned utrácející. „Jedou“ tzv. nonstop. Jednoho dne ale nervově a zdravotně „dojedou“. Bez rodiny a zázemí skončí v lidových umírárnách, přesně popsaných Aldouyem Huxleyemv románu-vizi „Konec civilizace“.

Pokusil jsem se zachytit několik hlavních odlišných duchovních vibrací seriálu Tisíc a jedna noc, jež jsou podle mne příčinou jeho překvapivě vysoké sledovanosti. Doprovodným znakem této relaxační pohádky je dobré usnutí, na rozdíl od usínání po sledování hororů, krváků a katastrofických filmů. A o to by právě mělo TV jít! Nechat odejít obyčejné lidi do astrální roviny snů v příjemném rozpoložení.

(Autor: JOSEF   STANĚK.

Vyšlo v časopise Phoenix, číslo 4/2011)

   

Kontakt

Žďár nad Sázavou

abundancia@seznam.cz