DĚTI BOHA

Již od dávných dob se formoval obecný zlozvyk připisovat pobožným měšťanům výhradně kladné vlastnosti, zatímco neznabozi byli obviňováni ze všemožných hříchů. Přesněji tento stereotyp vytvořili sami nábožní měšťané - jenž jim posloužil jako jakási presumpce neviny. Navzdory tomu, že ve jménu Boha se děly a stále dějí hrůzné zločiny, v jejichž základu se krčí rádoby bohulibý cíl, a to pronásledování jinak smýšlejících lidí. A přitom víra z člověka světce vůbec nedělá. Kde berou přívrženci náboženství takovou jistotu ve vlastní nezhřešitelnost či přesněji svatost, že dokonce i ateisté mají tendenci uctivě s ní souhlasit?  Že prý pokud věříme, chodíme do kostela a modlíme se, tak představujeme středobod všeho duchovního a světlého, zatímco vy ostatní jste neznabozi, a tedy jste museli zabřednout do hříchu. My jsme dobří a vy špatní.

Zdroj této jistoty nacházejí v opěrném bodu, který jim poskytuje kyvadlo náboženství. Obsahuje vše: vědomí milosrdenství Boha, jenž odpouští hříchy, dále možnost zbavit se pocitu viny díky pokání, víra v Království Boží, také naděje na Boží pomoc a pocit jednoty s lidmi stejné víry. Život ateistů je v tomto smyslu mnohem komplikovanější, jelikož oni mohou počítat pouze s vlastními silami a pocit viny nelze hodit na nikoho jiného.

Z jakého důvodu však k Bohu směřuje jedinec, který se od počátku považuje za dobrého? Mnohdy k Němu totiž věřícího vůbec nepřivádí láska, nýbrž strach a nejistota. Spousta lidí žije v domění, že celou svou duší se obracejí k Bohu, jenže to je iluze. Ve skutečnosti se snaží utéct před svým egem. Na egu není nic špatného a ani ono ničemu nebrání, dokud mu ovšem lidé nekřivdí. Utváří se kvůli vztahům závislosti, když se člověk srovnává s ostatními a zjišťuje, že vůbec není dokonalý. Ego se žene za jediným cílem, a to potvrzením vlastního významu. Jestliže se mu jej nedostává, uráží se, a dotyčného tak přepadává duševní nepohoda, jíž se snaží zbavit. Jak to ale dokázat? Pokud zjistí, že navýšení významnosti jeho záležitostem neprospělo, zbudou mu pouze dva způsoby: buď egu povolí opratě, aby se rozběhlo cvalem, nebo je úplně zadusí. Vybere-li si první metodu, změní se v egoistu, zvolí-li druhý, pak v altruistu.

Nezřídka se stává, že ego se chce zbavit žití se sebou samým, poněvadž je to pro ně nepohodlné, a rozhoduje se pro zoufalý krok - začíná zavrhovat samo sebe. Vyhlašuje, že mít se rád je špatné, a naopak je třeba milovat ostatní. Člověk se pak odvrací od své duše a obrací se k Bohu, k lidem, jen aby svůj život něčemi zasvětil, a tedy získal nějakou oporu. Dochází i k opačným situacím, kdy se ego zmítá v agresivitě, a tehdy se setkáváme se zločinci, darebáky, cyniky. Veskrze duchovní, jakož i padlé osobnosti předsatvují plody ega, které se liší pouze polaritou.

Snad byste se mohli domnívat, že vrátíte-li se k Bohu, svého ega se zbavíte. Narazíte ovšem na paradox: k Němu vás postrkuje právě ono ego. Bůh přece není vně, nýbrž uvnitř vás! Částečka Boha je v každém živém tvorovi, a On tak ovládá celý svět. Ego se klaní jakémusi abstraktnímu symbolu, zatímco od své duše, tedy od skutečného Boha, se odvrací. Kristus, Mohamed, Buddha, Krišna - to jsou některá zpodobnění Pána. Obyčejný člověk představuje tutéž podobu, nikoli však nejvyšší. Přesto po nás nikdo nevyžaduje, abychom před jinou podobou pokorně skláněli své hlavy.

Směřování k Bohu s cílem zbavit se svého ega charakterizuje cestu vnitřní důležitosti. Ta se projevuje pouze v případě, že se vydáte cizímu soudu. Opravdovou cestou k Bohu je návrat k sobě bez ohledu na vše ostatní. Jestliže se zbavím nezbytnosti obracet se na mínění druhých, jsem samostatný a moje ego přestává existovat, takže mi zůstává celistvá osobnost. Neposlouchejte toho, kdo vás vyzývá, abyste se změnili a dělali ze sebe něco, co by odpovídalo jakýmsi standardům.. Nutí vás k tomu, protože chtějí, abyste se odvrátili od své duše a řídili se pravidlem kyvadla: "dělej jako já."  Vraťte se k sobě, přijměte se takoví, jací jste, dopřejte si být sami sebou, chopte se práva být dobrým. Zasvětíte-li se zcela službě jakémusi abstraktnímu Bohu, otočíte se zády k duši. A stanete se přívržencem kyvadla náboženství.

Tak zní teozofie transurfingu, kterou však nikomu nevnucuji. Nehlásím absolutní a jedinečné pravdy, nýbrž pouze se snažím odhalit jisté zákonitosti. každý si může vyvodit vlastní závěry.

Náboženským činovníkům se samozřejmě podobné úvahy líbit nebudou. I když mezi nimi se lze setkat také s lidmi různého přesvědčení. Horlivé přívržence kyvadla náboženství odlišuje od opravdových svatých služebníků manýra zlostně stavět vlastní dogmata do opozice proti všem ostatním. Agresivní nápor je vždy prozradí. Naštěstí už jsou pryč doby, kdy mohli takoví přívrženci upalovat jinak smýšlející lidi na hranicích. Nicméně spory na půdě náboženství stále zůstávají a konce mít nebudou, poněvadž první zákon kyvadla nikdo nezruší.

Náboženství je v podstatě kontakt s Bohem skrze prostředníky. Při obřadu křtění, svatby či pohřbu se bez svatých služebníků neobejdeme. Ani to však není úplně nutné. Cožpak Bůh své dítě nepřijme, pokud je včas nestačili pokřtít? Je-li v každém z nás částečka Stvořitele, cožpak nejsme Jeho dětmi? Potřebujeme snad zprostředkovatele při kontaktu s otcem a matkou? Na tuto otázku si každý odpovězte sám.

Náboženství představuje pro své přívržence velmi pevné kyvadlo a vyzývá je k tomu, aby se zřekli vnějšího světského blaha. Každá duchovní cesta se obvykle pojí s asketickým životem. O osvícených panuje mínění, že dosahují-li jistých výšek na cestě k duchovní dokonalosti, přestanou je veškeré pozemské záležitosti zajímat. Nenechte se nachytat. Každý se jistojistě musí zabývat vlastním materiálním dostatkem, komfortem, blahobytem. Pokud tomu tak není, znamená to, že se nachází zcela v moci nějaké ideje. Ta nejspíše patří jednomu z kyvadel: náboženství, filozofie nebo ještě nějakému jinému "duchovnímu".

V souladu se svým druhým zákonem kyvadla usilují o to, aby byli přívrženci zasvěceni do zájmů struktury. Jestliže člověk o jejich háček skutečně zavadí, opravdu ho vše ostatní přestane zajímat. Dokonce ho může ovládnout iluze, že se zabývá výhradně svou duší či "beseduje s Bohem". Ve skutečnosti je duše tohoto "osvíceného" uzavřena v pouzdru, z něhož nemá šanci se dostat.

Proč duše sestoupila do našeho materiálního světa? Snad aby se připravila k onomu nepozemskému životu na nebesích? To je absolutní nesmysl! Chcete tvrdit, že se na svět snesla s nebes a zde se má připravovat k tomu, aby tam zase vystoupala? Je to vůbec tady na zemi možné? Pozemský život jako by představoval pro duši jedinečnou šanci. Proto sem z duchovního světa zavítala, aby poznala všechny půvaby světa materiálního. Do duchovního světa se vždy dostane. Jaký by mělo smysl ochuzovat ji o vše, co poskytuje překrásný, kouzelný, velkolepý svět, v němž číhá tolik úžasných nástrah a lákadel?

Jestliže se odhodláte sloužit Bohu, vzdalujete se od Něho. Stvořitel dává vzniknout spoustě realit, a to prostřednictvím živých tvorů jakožto svých živoucích ztělesnění. Usiluje o zkoumání všech stran reality, již produkuje.  Právě z tohoto důvodu posílá své děti do materiálního světa. Bůh vám dal svobodu jednat, tak se jí chopte! Nemusíte se kvůli tomu zavírat v kobce a trávit dlouhé hodiny modlitbami. To už Bohu nesloužíte, nýbrž Ho ochuzujete o radost, kterou lze vytěžit z plnohodnotného života. Taktéž by se cítilo malé dítě, kdybyste je vypustili, ať si jde hrát a zároveň mu nakázali, ať veškerý čas věnuje učení.

Přívrženci kyvadel náboženství vám budou dotěrně našeptávat, že nejste schopni vůbec ničeho, kdežto Bůh je všemohoucí. Struktuře nevyhovuje, jste-li svobodní a silní, neboť potřebuje bezchybně fungující šroubky zcela oddané záměru struktury. V procesu podmaňování si lidské vůle již kyvadla dosáhla nemalých úspěchů. Nezbývá nám než se divit, jakých rozměrů by asi musel dosahovat vliv kyvadel na to, aby děti Boha ztratily o své síle veškeré představy.

Člověk dostal do vínku moc vytvářet vrstvu svého světa tak, že ztělesní potenciální varianty z metafyzického prostoru do materiální skutečnosti. Kyvadlům se podařilo nejen lidem vzít povědomí o tom, že jsou něčeho takového schopni, ale dokonce překroutit smysl samotného života, když službu Bohu zaměnila za klanění se mu.

Bůh sotva vyžaduje nějaké klanění. Chcete snad po svých dětech, aby se vám klaněly? Určitě byste v nich raději viděli dobré přátele. Ve skutečnosti spočívá cíl života a také služba Bohu ve společném tvoření - ve tvoření spolu s Ním. Mnoho lidí se domnívá, že víra v Boha je jediné, co se od nich vyžaduje. Věří j Jeho existenci i moc.  A co? Nechápou Ho, připadá jim spíše jako nějaký abstraktní, nedosažitelný a nezřídka odstrašující idol. Kdosi jim vnutil, že Bohu je třeba se klanět, musí se chodit pravidelně ke zpovědi a dobrým životem je záhodno se připravovat k něčemu, co nikdo ani nedokáže pořádně vysvětlit.

Avšak víra nerovná se chápání.  Modlitba není kontaktem s Bohem. Jazykem Boha je tvoření. Dané tvrzení můžete nebo nemusíte přijmout, nicméně hádat se a diskutovat na toto téma nemá smysl. nejde o filozofický problém, nýbrž o otázku výběru. proto už zde není více co dodat.

Jestliže vytváříte vrstvu svého světa, svou realitu, komunikujete s Bohem. Pokud se z tvoření radujete, Bůh se raduje s vámi. V tom hledejte opravdovou službu Bohu. Víra v Něj znamená především víru v sebe, v sílu vlastních možností, v tvořivé schopnosti. V každém člověku je částečka Boha. Udělejte svému Otci radost. Nakolik věříte ve vlastní schopnosti, natolik věříte v Boha a tímtéž realizujete to, co řekl: "Podle vaší víry se vám staň."

(Vadim ZELAND: Ovlivňování reality, čtvrtý díl - Úprava skutečnosti)

Kontakt

Žďár nad Sázavou

abundancia@seznam.cz