DOBRÉ VYCHOVÁNÍ

 
 
Ach, jo... Dobré vychování je dnes nedostatkové zboží. Matky již své děti nevychovávají v obavě, že zraní jejich duši - dle mého mínění je to lenost a také přeprogrmovávaní ve školách. Obyčejná lidská slušnost se úplně vytrácí. Uvedu malý příklad. Můj vnouček chodí do druhé třídy ZŠ. Již od prvního ročníku se potýká se šikanou. Ve čtvrtek mu někdo ukradl z batohu peněženku se sto dvaceti korunami. Pro nemožnost vyřešit šikanu ve škole jej dcerka přihlásila do karate. Aby se alespoň uměl bránit. Přihoda ze školy z minulého týdne. Vnouček šel ke dvěma spolužákům, že se chce s nimi hrát a bavit. Řekli mu: "Vypadni!". Malý se pak ptal mámy, proč? Proč mu neřekli třeba - "Prosíme tě, bež pryč, teď se chceme hrát sami"? Malý tomu nerozumí, protože maminka ho učí vždy poprosit, poděkovat, pozdravit... Proč ostatní maminky toto své děti neučí?
No nic, u nás - v civilizované zemi - je základní zdvořilost směšná. Je to smutné. Teď se podívejme, jaké to je například v Mexiku:
 
 
"Zdvořilost je v Mexiku velmi důležitá. Kdo ji neumí respektovat, je okolím ignorován a lidé se mu vyhýbají. V některých situacích, jako při seznámení a oficiálních příležitostech či na úřadech, se dokonce cení jistá formálnost. Například bez vyzvání "Pase adelante" (vstupte, prosím), by se vstupovat vůbec nemělo, nebo je často nutné říct "con permiso" (s dovolením), když si třeba razíte cestu přeplněným busem. Na rozdíl od nás se v Mexiku lidé zdraví více a častěji, nejen v práci, ale také při vstupu do obchodu, čerpací stanice či taxíku.
Zdvořilost vám otevře v Mexiku srdce i dveře. To platí především v hotelích a restauracích, ale i na trzích. Číšník, pokojská nebo poslíček, ke kterým se nechováte dostatečně zdvořile, vás potrestají svou nevšímavostí. A spropitné představuje v Mexiku více než uznání. Často z něj žije celá velká rodina.
 
 
Když se potkají známí, podají si ruku a vyptají se, jak se daří. V mexické kultuře stojí rodina na prvním místě. Při nezávazné konverzaci je zvykem zeptat se na rodinu dotyčného, zvláště pokud jste se s někým z ní setkal. A nezapomeňte pochválit mexickou přírodu a kulturní tradice.
Nebuďte překvapeni, když budete i po krátké známosti přivítaní "abrazem" - tedy objetím s dvojitým poplácáním po zádech - mluvíme o objetí dvou mužů. Ženy se vzájemně zdraví (a muži často zdraví ženy) letmým polibkem na tvář.
Tak jako v mnoha jiných hispánských zemích se i v Mexiku komunikuje ve vzdálenosti menší než je délka natažené ruky. Dotyk rukou nebo poklepání po zádech je běžné a naprosto vhodné přátelské gesto.
Mexičané jsou hrdí na svůj národ, vlast a vlajku, kterou vyvěšují při každém národním svátku. Na kritiku cizinců jsou velmi citliví. A ještě něco: označení "indio" - "indián" zní u Mexičanů jako diskriminace podobně jako v Čechách "cikán". Pokud mluvíte o domorodcích indiánského původu, měli byste použít výraz "indigenas".
(Mexiko, vydalo nakladatelství freyrag & berndt, napsal Marian S. Sucha, vydání druhé, v roce 2008)